Sárka na B7 - 102 km dlouhý běh!

Beskydská sedmička byla takové impulzivní rozhodnutí. Mluvilo se o tom v gymu, Týna mě začala překecávat a jakmile se otevřely registrace, tak jsem se prostě bez přemýšlení rychle přihlásila. Až po nějaké době jsem vlastně zjistila, že to není jen 100 km v horách a že na to asi budu muset opravdu trochu trénovat.

Ze začátku byly tréninky celkem v pohodě. Tempové běhy, kopečky i dlouhé běhy do 20 km sice lehké úplně nebyly, ale dalo se to skloubit se školou i dalšími aktivitami. To jsem ale netušila, že opravdová příprava mě teprve čeká. Hned po zkouškovém začaly dlouhé běhy 20 až 60 km v horách, back to back tréninky a rychlejší tempáče. V hlavě jsem si musela srovnat, co pro mě tyto prázdniny bude nejdůležitější. Takže se žádný výlet nebo dovolená neobešla bez běhání. Každý nade mnou jen kroutil očima. Do toho bylo důležité koupit správnou výbavu, nastudovat jak se správně stravovat při takové zátěži a hlavně vše ozkoušet. Nebylo to jednoduché ani levné... Strávit každý víkend sama dvě hodiny v autě a třeba 6 někde v horách, bylo náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Na psychiku pro mě bylo asi nejtěžší to, jakmile někdo zjistil, že poběžím B7, vždy jen protočil očima a řekl "ty jsi blázen", "to je nemožný". Ze začátku mi to bylo jedno, ale když to říká opravdu každý, tak jsem začala pochybovat sama o sobě. Hlavní příprava trvala 11 týdnů, ve kterých jsem si zaběhla nejdelší běh 56 km, natrénovala psychickou odolnost a vyzkoušela veškerou výbavu a stravování.

Na místě závodu už to bylo jen o tom udržet klid a věřit sama v sebe. 3000 startujících je opravdu hodně. Než jsem se dostala z atletického stadionu, uběhlo od startu asi 10 minut, věděla jsem, že není kam spěchat a že mě 10 minut nijak nezpomalí, ale hlava chtěla běžet. Věděla jsem, že první 4 kilometry jsou rovinka, a přestože jsem věděla, že není kam spěchat, bála jsem se, že mě budou ostatní brzdit v prvním kopci, a tak jsem se je snažila s klidem předbíhat. To vedlo hned mému prvnímu pádu, po 2,5 km na rovince... První dva kopce byly opravdu hodně strmé. Všude strašná spousta lidí, takže všichni šli jak jeden dlouhý had. Hned v prvním seběhu se mi povedlo zvrtnout levý kotník. V druhém seběhu, přesně ve 23:58 jsem znovu zakopla a narazila si bok, a aby toho nebylo málo tak dvě minuty na to, 0:00 jsem si zvrtla druhý kotník, který vypadal dost špatně a trvalo mi asi 10 minut, než jsem to rozchodila. Na druhé občerstvovačce na mě čekala mamka s přítelem, převlékla jsem se, doplnila jídlo a pití a šlo se dál. Ve 3. kopci přišla krize z únavy. Kolem už nebylo tolik lidí, bylo možné jít podle vlastního tempa, ale oči byly strašně unavené a o to horší byl seběh, který byl strašně technicky náročný a strmý, že se nedal sbíhat a úplně mi rozbil kolena a stehna.

Pak ale přišel 4. kopec a byl jak za odměnu, šlo to samo, ostatní jsem do kopce občas i předbíhala. Čtvrtá občerstvovačka byla poslední za tmy, opět za podpory mamky a Jáchyma, vždycky mi to dodalo dobrou náladu. Dále mě čekala Lysá hora. Lidí kolem mě každým kopcem ubývalo. Všimla jsem si, že tma už není tak tmavá a jakmile jsme vyšli z lesa, vypla jsem čelovku a kochala se růžovou oblohou. Byl to úplný zázrak, ale vystoupala jsem na Lysou a přesně vyšlo celé sluníčko. Seběh už zas tak hezký nebyl. Konečně jsem sice viděla kam šlapu, bylo to ale velmi dlouhé klesání a velká část byla po asfaltu a to se mým kolenům moc nelíbilo. Věděla jsem ale, že jakmile to seběhnu, bude velká občerstvovačka a hlavně budu v půlce. Od této občesrvovačky jsem věděla, že závod prostě dokončím. Psychicky jsem na tom byla skvěle, kondičně celkem taky a klouby to prostě budou muset vydržet. Důležité bylo vědět, že už jsem za půlkou a všechnu už se bude jen krátit. Odteď už mi další kopce přišly dost podobné, nejdřív hodně mírné stoupání po asfaltu, pak prudký výstup na vrchol a ošklivý, neběhatelný sestup dolů. Do kopce to vždy šlo úžasně, nebylo to snadné, ale zvládala jsem držet svižné tempo, z kopce jsem se bála o vlastní nohy. Do posledního kopce už jsem šla skoro sama. Občas jsem někoho došla nebo mě někdo předešel, ale chvílema jsem kolem sebe nikoho neviděla. Velký Javorník mi přišel opravdu nekonečný. Tolikrát jsem si myslela, že už jsem na vrcholu a nikdy to vrchol nebyl. Na 96. kilometru se mi vybily hodinky, rychle jsem zapla Stravu, abych nepřišla o data (až po doběhnutí jsem zjistila, že se mi aktivita nestihla uložit, přestože hodinky měly vydržet 27 hodin, takže to všechno bylo stejně úplně zbytečné...). V průběhu kopce jsem si dala nový cíl, doběhnout pod 22 hodin. Jakmile přišel seběh a já překonala neběhatelnou část, tak jsem to prostě pustila bomby dolů. Všechno mě strašně bolelo, ale chtěla jsem být už tak moc dole, že mě ani tak strašná bolest kloubů nezastavila. Bohužel jsem nevěděla, jak moc daleko to do cíle ještě je, a tak jsem si dala krásných 5 km zostra. Předběhla jsem všechny, kteří mě v první části seběhu předhonili. Myslím si, že jsem do toho dala opravdu všechno a čas 21:34:38 (8. místo v kategorii) to potvrzuje.

V cíli přišly nejdřív slzy, že už to mám za sebou a že jsem to zvládla. Pak jsem si řekla, že už to nikdy nepoběžím. Až když mi začaly přicházet zprávy s gratulacemi, mi konečně začalo docházet, jak jsem šťastná, šikovná, silná a co jsem to vlastně doopravdy zvládla.

Určitě je to pro mě obrovská zkušenost a zážitek na celý život. A každý, kdo by si chtěl zkusit nějakou výzvu nebo vyzkoušet, čeho všeho je doopravdy schopný, tak určitě doporučuji. Jen si myslím, že bez aspoň nějakého tréninku nebo přípravy, to asi bude hodně náročné.

Tři dny po závodu a já už začínám přemýšlet nad další výzvou. Nejsem si úplně jistá, jestli si B7 zaběhnu ještě jednou (seběhy pro mě byly dost frustrující), ale něco podobného klidně.