Pája Červinková

"Všechny naše sny se mohou uskutečnit, máme-li odvahu je následovat."

 Z nuly na 100 za 8 měsíců..

Když jsem někomu řekla, že jsem se rozhodla běžet B7, většina lidí mě považovala za blázna a jejich první otázka zněla - Proč?

Proč? Tuhle otázku jsem si za dobu tréninků položila nesčetněkrát. První myšlenka padla po loňském nadšeném vyprávění Kačky a slov Michala na dámské FUBO jízdě. Říkala jsem si - Ty jako totální neběžec, pojď to zkusit! Nikdy jsem neběhala (krátké běhy na střední nepočítám), ale vždy jsem v dobrém záviděla těm, kteří si užívají běh i na více než 5km, zatímco já už umírám.

Tak jsem se do toho dala.. a ejhle, hned po nějakých 60km zánět Achillovky a celý prosinec klidový režim, no to nám to pěkně začalo. Takže 8.ledna start na novo, a tentokrát už pěkně podle Míšovýho plánu. Musím se přiznat, že zprvu ta moje disciplína příliš valná nebyla. Občas se mi nechtělo, něco bylo důležitější, bylo ošklivé počasí.. Ve výčtu různých výmluv bych mohla pokračovat. Zhruba od dubna jsem už ale opravdu najela na plán a téměř bez výjimky jej plnila.

S příchodem prázdnin pro řadu lidí nastal čas volna, nikoliv však pro nás. Měsíční objem naběhaných a nastoupaných kilometrů se zdvojnásobil. Když přišel rozpis na poslední měsíc dřiny, upřímně jsem si myslela, že se Míša zbláznil, nebo že ten trénink nepatří mně. Moje pohoda byla ta tam a těžce se mi hledala motivace. Pak jsme s Kačkou absolvovaly Krkonošskou 50ku, kterou nám sice propršelo od začátku až do konce, ale svíčková od mamky nás hodila do pohody. A co víc, tenhle závod mně vrátil motivaci a chuť do dalších tréninků. A tak poslední měsíc neuvěřitelně utekl, a stojíme v Třinci na akreditaci..

..lidi se hemží jako mravenečci, atmosféra sálá, nervozita stoupá - odjakživa jsem byla neuvěřitelný trémista. Fotka v nových FUBO dresech, a hurá na stadion. Většina závodníků byla nedočkavá, a proto po hymně (mám tuhle skladbu vážně ráda) a startovním výstřelu vybíháme ze stadionu se sekerou 10 minut na pozici okolo 2000. S Kačkou se postupně probíráme dopředu, a hned na prvním kopci se začínají z nebe snášet první kapky. Za chvíli už celkem slušně leje, což společně konstatujeme jako déjavu. Naštěstí déšť vydržel jen asi hodinku, takže ani bunda nebyla třeba. První tři kopce jdeme s Kačkou prakticky společně, a je to fajn mít tak skvělou parťačku! 

Na Lysou se dostávám s úderem východu Slunce a očekávám romantické výhledy, které se však přes všude přítomnou mlhu nekonají. Po seběhu v Ostravici čeká Míša - převléknout, rychle najíst a hurá na Smrk, ze kterého jsem měla největší strach - zbytečně. Tenhle kopec se mi šel a sbíhal strašně dobře, a oproti touženému času jsem už měla více než hodinový polštář. Každopádně následovalo kruté vystřízlivění - Čertův Mlýn! Pro mě naprosto nechutné stoupání. Měla jsem pocit, že ten kopec snad nikdy nevylezu. Došla mě partička 4 chlapů, hodili jsme řeč a nahoru došplhali společně. Na Pustevnách mě nakopla polévka, a pak už byl cíl stále blíž a blíž. Poslední kopec, Javorník, se zdál být nekonečný, asi i proto, že ho jdete na 3x a potom nekonečných 6 km do cíle.

Mám pocit, že cedule přede mnou se mi zdá - poslední 1 kilometr. Hledám ještě nějaké síly a cílová rovinka - červený koberec, po obou stranách tleskající fanoušci a najednou se ozývá – jéé, támhle už je Pája!! - velké překvapení mých skvělých kamarádů. Jsem v cíli! Nemůžu uvěřit času, který vidím na tabuli - 18hodin a 4minuty… O tom se mi nesnilo ani v nejtajnějších přáních! Nakonec to dalo na 11.místo v kategorii a celkově 209.místo z 3000 závodníků. Naprostá fantazie!!

O umístění to ale není. Za dobu tréninků jsem se o sobě neskutečně naučila, strávila jsem hodiny a hodiny sama se svými myšlenkami. Mám neuvěřitelný respekt k lidskému tělu a mysli, protože všechno je jen v hlavě. B7 je pro mě splněným snem a nejsilnějším momentem, který jsem doposud zažila. V průběhu závodu se mi chtělo několikrát plakat, a plně to na mě dolehlo až druhý den. Ani na moment jsem dosud nezapochybovala – ano, ta dřina za to stála! Jsem vděčná za rodinu a přátele, kteří mě prakticky bez výjimky z počátku považovali za blázna, ale neskutečně fandili.

Teď už znáte odpověď na otázku proč? 😊 Protože mohu!

Marek Bába

"Je to respekt k horám a přírodě, je to sounáležitost, fair play, sdílení něčeho fantastického a obrovského."

102 kilometrů a přes 5600 metrů převýšení. Proč?

Tři tisíce závodníků na startu a s nimi i tři tisíce odpovědí na tuhle otázku. Tři tisíce příběhů. Pro každého to znamená něco jiného. Každý hledá sílu a motivaci někde jinde. Slova to nedokáží popsat ani zdaleka…

Na tartanu v Třinci před startovním obloukem by se adrenalin dal doslova krájet ve vzduchu. Někdo nervózně přešlapuje, někdo se směje, někdo se snaží uvolnit atmosféru a vtipkuje, někdo je potichu a vy zkoumáte sami v sobě, proč tu vlastně stojíte. Zní národní hymna. Začínáte mít pocit, že je to něco víc než jen obyčejný závod. Odpočítávání, výstřel, dunění hudby a dav se vydává do noci..

Na devíti kopcích zažívá každý svůj příběh. Drsné seběhy v kuželu čelovky po kamenech vyčerpávají jak psychicky, tak fyzicky. Kluzké kameny a kořeny, déšť a vítr pronikající skrz na skrz. Únava, usínání za běhu. Hlad a bolavý žaludek. Od občerstvovačky k občerstvovačce. Od kopce ke kopci. Nekonečné stoupání a zdánlivě nekončící klesání, které vás bude dohánět k zoufalému šílenství. Bude vám mizet vůle udělat každý další krok. Naprosté vyčerpání. Takové, které byste si před několika hodinami ani nedokázali představit. Bude vás to strašně bolet. Budete se proklínat, budete nadávat. Budete naštvaní, frustrovaní a zoufalí. Kilometr za kilometrem se budete snažit překonat další svah, další kopec, další krizi. Sebe.

A pak svítání. Podpora cizích lidí, co (i uprostřed noci) stojí podél silnic a upřímně fandí z celého srdce (i když by mohli klidně spát). Budete myslet na to, že doma na vás někdo bude neuvěřitelně pyšný, že ta bolest, kterou jste ještě nikdy nezažili, jednou stejně pomine. Ale tu medaili vám z krku už nikdy nikdo nesundá. Budete vzpomínat na někoho, kdo na vás čeká ať už v cíli, nebo doma, kdo vás má rád a myslí na vás. Nejste v tom sami, ani když jsme osamělí uprostřed Beskyd. Nikdy. Prostě jen musíte. Musíte, abyste vy sami na sebe byli pyšní. A když to zvládnete…

…když to zvládnete, tak vyběhnete poslední kopeček z lesa do frenštátských ulic a uvidíte ceduli "Poslední 1 km". Bude to absolutně nejdelší, ale zároveň nejkrásnější a nejvysněnější kilometr ve vašem životě. Nebudete to chápat. Uvědomíte si, že právě TEĎ žijete svůj sen, že právě v TUHLE chvíli žijete. Jste naživu. Pak proběhnete poslední zatáčkou a uvidíte 200metrů vzdálený červený koberec. Cíl se nedá popsat. Ty brutální, surové, drsné a čisté emoce se musí zažít. Je to na dřeň. Budete brečet a nebudete moct přestat. Budete se smát. Budete vděční všem, kteří vám k tomu pomohli. Protože tohle je všecko jen ne sólový sport. Je to respekt k horám a přírodě, je to sounáležitost, fair play, sdílení něčeho fantastického a obrovského. Budete si to přehrávat stále dokola a ještě jednou. A i kdybyste to nedokončili, tak jste se postavili na start. Což je víc, než udělá celá země, kromě těch tří tisíc…  

Filip Zeman

"Beskydy nejsou Krkonoše, Orlický a ani Jeseníky, jsou mnohem víc jedovatý."

Už jsem ten nával emocí jakž takž vstřebal.. 😃Můj první horskej ultratrail. Rovnou ten nejtěžší v ČR. Nikdy jsem v žádným zápase, závodě v žádným sportu, co jsem kdy dělal, nezažil a neprožil to, co tady. Bolest, slzy, křeče, beznaděj, ale i radost, krása, štěstí.. Všechno se vystřídá.. Bylo to něco strašnýho a zároveň úžasnýho, 23hod. boj se sebou samým, jestli pokračovat.. Prvních 8hod. jsem měl křeče do břicha a zvracel, se svítáním vše odpadlo, já se konečně najedl a valil.. Bohužel na 75km. mě odešlo koleno a do cíle jsem belhal. Ale dobelhal jsem až do cíle!! Bolí to, bolí to, ale stálo to za to. Nikdy bych nevěřil, že něco takovýho dokážu, že si sáhnu na dno sil, a stejně tam najdeš vůli a jdeš dál. Kdo tohle nezažil, nepochopí.. Příští rok půjdu znovu a už nepodcením trénink žaludku. Taky jsem zjistil, že Beskydy nejsou Krkonoše, Orlický a ani Jeseníky, jsou mnohem víc jedovatý. 😃 Díky moc všem, co tam pro mě byli.. Díky trenérovi, co mě připravoval.. Díky, že můžu! Dokázal jsem to a zvítězil sám nad sebou! Uběhl jsem přes 100km a přelezl 9 hor. Protože "lehce dosažené věci nemají žádnou cenu". 

Kateřina Štěpánková

"Myslím, že v životě jsem neřekla tolik sprostých slov."

Musím říct, že minulý rok mě snad ani nenapadlo, že bych závod nedokončila.. Bylo to těžký, ale tak co?! Letos jsem si s tou myšlenkou pohrávala už asi od 35.km. Nejen že bylo trochu demotivující vědět, jaký krpál mě čeká, ale zápasila jsem i se zdravotními problémy, které mě trápily od začátku roku.. Déšť a bláto můžeme klidně vynechat. 😃 Ale o to víc bylo doběhnutí do cíle cennější! 

Tenhle závod vás asi milionkrát vyzkouší! Hodně jsme trénovali, to potvrdí v Garminu součet kilometrů za poslední rok. 😃 Ale je to především o hlavě.. Ta moje dostala letos pořádně zabrat! Myslím, že v životě jsem neřekla  tolik sprostých slov a tolikrát nepoužila slovo "nenávidím" (viď, Míšo?? 🤣 ) 

Před rokem jsem tuhle šílenost absolvovala poprvé, letos zas, a zda-li bude do třetice, zatím nevím, Start je za 50 týdnů, tak mám ještě nějaký čas. 😃

Jsem pyšná na všechny členy našeho týmu, kteří to letos dokončili také, s mnohem reprezentativnějšími časy! A děkuji našemu trenérovi, že to s náma všecko dal!

Je opravdu neskutečný, co tělo všecko dokáže!! A teď, když píšu tyhle řádky, vím, že letos to za ten pocit prostě stálo! 💪

Lukáš Kemr

"Ibalgin a velké množství vazelíny není třeba."

Loni touhle dobou jsem si říkal, že B7 se může účastnit jenom magor. Před závodem jsem byl odpočatý, ve fyzické i psychické pohodě, žádný problém. Tušil jsem co od závodu čekat, nechtěl jsem přepálit začátek. B7 není jen nahoru a dolů. Závod se dá zvládnout s půllitrovou flaškou, bez hydrovaku. Ideální je mít bundu přístupnou zpředu bez sundání batohu. Ibalgin a velké množství vazelíny není třeba. B7 jsem si užil po všech stránkách bez puchýřů a velkých bolestí. Cíl pro příště: B7 pod 20 - hlavně s funkční lampičkou.