"Nebojte se toho, není to nemožné!"

"Myslím, že všichni, kdo to absolvují, na sebe můžou být pyšní. Protože ono vlastně ani tak nejde o to, v jakém čase doběhnete, ale jde o to, že dokážete, co jste si na začátku předsevzali."

Moje první zkušenost - B7

Když jsem na tuhle výzvu kývla, ani jsem pořádně nevěděla, co mě vlastně čeká. Nikdy jsem se žádného podobného závodu neúčastnila. Nikdy jsem se žádného většího závodu neúčastnila, jakože více než 10km nebo například přes noc.. 

Začalo to tak, že jsem jednoho dne navštívila Fubo Gym v Hradci Králové. Tréninky, trenéry a lidi tam jsem si oblíbila, a chodila čím dál častěji. Později jsem se účastnila prvního Fubo sportovního víkendu a dala se do řeči s lidmi, kteří mě nabádali, abych tohle (jako B7) s nimi za rok zkusila. První den jsem vzdorovala, ale pak jsem jim na to kývla. Že jdu jako do toho.. nevěděla jsem pořádně, co je to za závod, jak moc je to náročný, chtěla jsem, aby mi dali pokoj! :D :D že stejně se na to zapomene a nic z toho nebude! Jenomže ono se stalo, že nám Míša začal psát tréninky a já je začala plnit, a byla jsem v tom! 

Startovalo se ve 20.45 hod. a první polovina závodu byla vlastně po tmě. Největší krizi jsem měla zhruba mezi půl 2 a půl 4 ranní, kdy jsem se cítila jakože ospalá. Ale přešlo to! V půl 5 se mi vybila první čelovka, tak jsem ji v kopci vyměnila za druhou, se kterou jsem šlapala asi do 6hod. To se začalo rozednívat. Koukla jsem na hodinky (jo, to mi připomíná, že jsem si musela pořídit k těm všem věcem ještě nějaké běžecké hodinky, aby bylo vidět, jak trénuju :D ), a měla jsem tam asi 48km. Mazec! Uteklo to jak voda.. Prvních 60 km se šlo parádně, nic nebolelo. Od zhruba 70. km jsem pak začala pociťovat únavu, hlavně teda o sobě dávala vědět kolena, a seběhy už začínaly být náročnější. Všechny kopce nahoru jsem šla, do 65. km jsem kopce dolů i sbíhala. Potom to už byla kombinace chůze (při prudších kopcích), a běhu (v kopcích mírných či rovinkách). Nejlepší občerstvovací pauza byla dole pod Pustevnami, na Ráztoce, kde na závodníky čekala káva a dortíky - Marlenka a medovník. Tak to bylo, dámy a přátelé, fakt luxusní!!! :D To Vás tak potěšilo a nakoplo, že i když zbývaly poslední 2 kopce do cíle, a šlapat už se nechtělo, bylo jasný, že už to zvládneme. No a pak už jen děsný seběh (ploužení se :D ) z posledního kopce - Javorníku - a bylo to tam! Cíl! Frenštát pod Radhoštěm.. a já to zvládla, v čase 23hodin a 50 min. I když na konci už mi to nešlapalo tak, jak jsem si představovala, nebo tak jak bych chtěla, dokončila jsem závod! A myslím, že všichni, kdo to absolvují, na sebe můžou být pyšní.. Protože ono vlastně ani tak nejde o to, v jakém čase doběhnete, i když je to samozřejmě krásný pocit mít krásný čas, ale jde o to, že dokážete, co jste si na začátku (před rokem například) předsevzali. Jde o to, že i když je to v práci na nic, máte hrozný den, přijdete domů strhaní a unavení, si vezmete kecky a jdete! Že vytrváte a jdete si za svým cílem. 

Já například jsem díky tréninkům v horách poznala taková krásná místa, že i kdyby to nedopadlo, ten závod, tak už jen za to, co jsem během roku poznala a viděla, jsem vděčná, a stálo to za to! Už teď vím, že se na tenhle závod jednou vrátím! Možná už hned za rok :) Protože pro mě to bylo opravdu něco neskutečného, nezapomenutelného. A chci to zažít znovu! I když jsem měla během příprav fázi, že běhání nesnáším, a plním tréninky jen proto, že jsou napsaný. Uklidnilo se to, a já si to zamilovala! :) Každý z nás je ale jiný. Má jiné záliby, jiné ambice. Ale pak-li že i Vy rádi běháte, nebo jen trávíte rádi čas v přírodě, v horách, vezmete si batoh a jdete, a máte rádi výzvy a překonávání překážek, nebojte se toho! Není to nemožné! Jsem toho důkazem :) Život je otázkou priorit! Stačí si to jen uvědomit..