Jdi si za svým cílem! Michalův OCR příběh

Tady to všechno začalo - GLADIATOR RACE 2018

Před více než rokem se mě kamarád zeptal, jestli si společně nezaběhneme nějaký překážkový závod. Když jsem tuhle větu slyšel, vysmál jsem se mu a odpověděl otázkou, jestli se náhodou nezbláznil. Nesnáším běhání a mám jít na nějaký závod, kde se bude běhat? To nepřipadalo v úvahu. Nicméně do mě vandroval tak dlouho, až jsem nakonec kývnul.

Přesně před rokem jsme se poprvé postavili na start překážkových závodů, a to na Gladiator Race Holice. Startovali jsme v 5 lidech a nikdo z nás neměl nic natrénovaného. Maximálně jsme si byli párkrát zaběhat, ale rozhodně se to nedalo považovat za smysluplný trénink. No, podle toho to také na závodech vypadalo. První překážka byl Monkey business a všichni jsme z ní spadli. Hambou jsem se chtěl propadnout do země, vždyť prodávám gymnastické kruhy a ani to na nich neumím. Pokračovali jsme dál a rád bych napsal, že jsme běželi, ale skoro celou cestu jsme šli. Padali jsme z překážek jako hrušky a neustále "hendykepovali".

Výsledný čas asi 2 a půl hodiny. Ani máma už na nás v cíli nečekala, protože si myslela, že jsme se ztratili. Děsivý! Potom, co jsme dorazili do cíle, jsme měli takovou žízeň, že místo toho, abychom zamířili do sprch ze sebe dostat to odporně smradlavé bahno, jsme šli ke stánku s pivem a poslali do sebe asi pět nebo šest kousků. Po dopravení se domů jsme v téhle spanilé jízdě pokračovali. S trojkou pod kůží, vylití jak vázy jsme se asi v 5 dovrávorali na byt a šli chrápat.

Druhý den to byla sice nádherná kocovina, ale zároveň zvláštní spokojenost a perfektní vzpomínky. Samozřejmě na závod, z večera si toho už tolik nepamatujeme.

A nejspíš tady nastala, minimálně u mě, obrovská změna. Uvědomil jsem si, že užívání a paření bylo až až a že jsem možná našel sport, který mě zase pořádně baví a kterému bych se chtěl věnovat více.

Začal jsem tedy i přes svůj prvotní odpor trochu běhat a zjišťovat si o OCR informace. Odběhli jsme společně další závody a já jsem pomalu, ale jistě začal překážkovým závodům propadat. V srpnu jsem poprvé běžel sám za sebe Excalibur Race a po doběhnutí jsem si uvědomil, že chci zase začít pořádně závodit a že bych nemusel být úplně marnej. Nejsem typ člověka, co dělá něco na půl. Buď všechno a nebo nic.

Následovaly další závody a tréninky. Druhou polovinu loňského roku mi však téměř veškerý čas brala příprava Gymu a více trénovat jsem začal až v prosinci. S příchodem nového roku začala systematická příprava, díky níž jsem se brzy začal umisťovat na závodech na předních pozicích, a dokonce jsem se kvalifikoval až na Mistrovství Evropy 2019 v OCR jak v AGE GROUP, tak v ELITNÍ kategorii. Kvalifikace na ME pro mě byl cíl, který jsem měl v hlavě, ale nikde ho nějak moc neventiloval, protože jsem jej považoval za relativně troufalý vzhledem k tomu, jak se dlouho překážkovým závodům věnuji. Nakonec se ale ukázalo, že i za tak krátký čas jsem schopen se připravit a kvalifikovat. Stálo to obrovské množství sil i času. Ne vždycky se mi chtělo jít na trénink. Dokud jsem neměl v gymu pás, musel jsem chodit běhat až po zavíračce, což bylo kolem 22 hodiny. Po 23 hodině jsem doběhl, o půlnoci šel spát a v 6 jsem už zase vstával do práce. Byl to neskutečný vopruz a relativně šílené tempo, ale vyplatilo se to! Postupně se podmínky začaly lepšit, provoz gymu se zaběhl, rozšířil se náš tým pracující na FUBO a já konečně získal více času pro sebe a trénink.

A proč to píšu? Není to proto, že bych si potřeboval honit triko, ale kvůli tomu, abyste si i vy uvědomili, že můžete kdykoli začít. Nemáte čas? Vždy dokážete najít způsob, jak si ho udělat. Stačí chtít, nebát se a udělat krok mimo vaši komfortní zónu. A věřte, že v OCR to mimo komfortní zonu sakra bolí! Ale stojí to za to. Stejně jako v životě každý z nás musí překonávat nejrůznější překážky, tak i tady na závodech spadneš na zem, plazíš se, nemůžeš, ale stejně se nakonec musíš nějak zvednout a překonat to.

NEBOJTE SE udělat změnu, může vám to změnit život!